Do jisté míry to zažil nejspíše každý z nás, kdo nějaké rodiče měl či má. Protože rodičům na jejich dětech vesměs záleží a chtějí, aby to tyto někam dotáhly a měly se. A protože bez práce nejsou koláče a komu se nelení, tomu se zelení, snaží se rodiče svého potomka, jenž „z toho ještě nemá rozum“, dovést nebo přímo dokopat tam, kde ho chtějí mít. Kde vidí nebo aspoň tuší cestu, po které by se jejich dítě mělo vydat, „aby z něj jednou něco bylo“.

Jednou jsou takové ambice snesitelné, jindy jsou nároky kladené na takové dítě i dost přísné a někdy je to tvrdé, tvrdší než žula. Protože rodiče nejednou ve svém zápalu pro věc ani nepostřehnou, že chtějí něco, čeho nelze dosáhnout, případně čeho lze dosáhnout jen za cenu obětí, jež za to vlastně vůbec nestojí.

Pokud chtějí mít rodiče ze své ratolesti génia, drží ho u knih nebo jiných informačních zdrojů, vytvářejí mu podmínky a dělají vše pro to, aby se jejich dítě učilo. Což je moudré, pokud to nepřeženou – protože dítě, které není v očích svých rodičů nikdy dost chytré, které se má hnát za něčím nedosažitelným, dříve či později rezignuje a snadno sejde i na scestí.

Dítě, které je nuceno k tomu, aby se věnovalo oboru, jenž ho nezajímá, je otrávené a zběhne při první vhodné příležitosti, takže veškerá snaha rodičů nakonec vyjde naprázdno.

A pokud rodiče chtějí mít ze svého potomka vrcholového sportovce… Jaké já jsem jenom měl štěstí, že mí rodiče k tomuto druhu lidí nepatřili! To už bych si dávno hodil mašli nebo seděl v kriminále za otcovraždu a matkovraždu v afektu.

Ovšem jsou děti, které jako já nedopadly a nedopadají. Které byly a jsou vedeny k tomu, aby z nich jednou byli vrcholoví sportovci.

Takoví rodiče své dítě přihlásí už v tom nejútlejším věku do patřičného kroužku, vozí ho na tréninky a tlačí ho k co nejlepším výkonům, při každé příležitosti se jezdí na soustředění a soutěže. A celý život vlastně nakonec sklouzne jen k tomu jedinému, pro nic než zvolený sport v něm už není místo.

A takové dítě? Třeba to nějak přečká a třeba to nakonec i někam dotáhne. Ale dost možná také ne. Nebo možná nejspíše ne. A ve chvíli, kdy nakonec zanechá marných snah,… co mu vlastně ze života zbude? Možná zhola nic. Ani to, co mají jiné děti, šťastnější v tom, že takové ambiciózní rodiče neměli.

Protože je jistě skvělý pocit, když je člověk třeba na světovém mistrovství nebo na olympiádě na stupních vítězů, ale…

… kolik je takových? Kolik je těch nejlepších z nejlepších? Vlastně nesrovnatelně méně než těch, kdo na takové vavříny slávy aspirují. A jak dlouho si místo na výsluní dokážou udržet, než přijdou jiní, ještě lepší?

Prostě je vhodné nechat dítě sportovat. Ale chtít si z něj vypěstovat šampiona, do bych raději nezkoušel. Protože mám své děti opravdu rád.